Bylo úterý a já se měl druhý den dostat ze Svinar (u Hradce Králové) do Křížlic (to je v Krkonoších u Jilemnice). Spoje vypadaly dost šíleně. Tři, čtyři přestupy,  doba jízdy: dvě a půl až čtyři hodiny… „Tss dyk to je kousek, ne?“

Hledám na mapách.cz a zjišťuju: autem 72, na kole 87 kilometrů. Auta ani řidičáku mi (zatím) dopřáno není. „Takže kolo, proč ne?“ „No přece proto že bych se přidal ke kyborgům co potřebují na zdolání patnácti kilometrů nadvakrát odpruženou vidlici, cyklistický dres a rukavice – K těm se řadit nepotřebuju…“

Takhle nějak se zrodil nápad proč jet do Krkonoš s kolem, které je dědictvím po babičce a pamatuje už nějakých čtyřicet let. Snad i více, těžko říct.

S tímhle kolem už mám pár let zkušeností a na popojíždění po městě je parádní – protože to zkrátka není kolo za tisíce a tím pádem se o něj nemusím tolik strachovat. (Takže zas tak šílený nápad to nebyl – o funkčnosti jsem představu měl.)

Ráno jsem se si věci zabalil do malého baťohu (místo obvyklé krosny). Vzal tričko s dlouhým rukávem (za což jsem si později tolikrát poděkoval – s ohledem na to jak jsem si spálil nekryté části těla). Vzal kolo, a vyrazil jsem.

Poté co jsem udolal půlku trasy mi bylo jasné že cesta kterou jsem plánoval na pět hodin maximálně, bude trvat déle – a to jsem ještě zdaleka netušil jak se cesta ještě zvlní. Nakonec jsem do cíle šťastně dorazil. Těch plánovaných 87 kilometrů jsem zdolal za 7 hodin 30 minut. Z času jednoznačně vyplývá že jsem si nejednou zajel, mnohokrát „šlapal kopec“, taky odpočíval, doplňoval tekutiny + energii a nejednou se kochal krajinou a architekturou.

Odměna v cíli za námahu stála: „Na takovýmhle střepu se plahočit z Hradce… Blázen, ne?“ A já byl šťastnej. (Ale čest kola jsem hájil, a označení střep jsem autorovi vymlouval.)

Zpáteční cestu (která přišla po třech dnech) jsem si užíval – věděl jsem totiž jak. Už mi bylo jasný že nic neuspěchám. Že mám šlapat svým tempem a do cíle zkrátka dorazím. Následovalo pár silně filosofických chvil a myšlenek:

Proč jsem si myslel že 90 kilometrů bude s tímhle kolem extravagantní kousek? A proč to tak bylo přijato? Je rozdíl mezi tímhle kolem z půdy a nadupanou novinkou poslední sezóny? Nebyl bych na kole s odpruženou vidlicí a tisícem převodů šťastnější? Proč jsem se zase nenamazal krémem na opalování?

Nakonec mi došlo že stejně jako s LunaSandálama jsem na tom kole prožil návrat k jednoduchosti. Nejde to úplně snadno a samo. Lidi po vás koukají divně, s úšklebkem, občas s úsměvem a oporou ve formě palce zdviženého hore.

Odměna za návrat ke kořenům není v rychlosti, právě naopak svět okolo se jakoby zpomalí a člověk najednou vnímá okolí bez strachu že mu něco důležitého ujde… A cože vlastně bylo potřeba abych tu cestu zvládnul? Jen dvě věci: vymyslet to a pak už jen věřit že to nějak dopadne.

Když jste o svém cíli přesvědčeni a je-li alespoň trochu možný tak ho dojdete – stačí chtít a něco pro to udělat. Stejně jako chlápek co si vyrobil kolo z lepenky , nebo jako tým TranstTrabantu kteří s nejubožejším autem zdolali nejubožejší kontinent světa (a pořád se jim to zdá málo )

Outro

Jasně byla to bejkovina, ale považte: Jediná technická příprava na cestu spočívala v dofouknutí pneumatik. A přesto jsem se za celou cestu nesetkal s defektem – a to jsem byl smířený s tím že přijde a nejeden a že možná ani nedojedu… Takže jestli si někdo zasluhuje obdiv je to kolo. Za další: Nikdo na mě netroubil! A smáli se mi jen jednou. Takže to bylo úplně v pohodě. Jen pomalý to bylo, ale to už zkrátka patří ke kšeftu.

Bylo úterý a já se měl druhý den dostat ze Svinar (u Hradce Králové) do Křížlic (to je v Krkonoších u Jilemnice). Spoje vypadaly dost šíleně. Tři, čtyři přestupy,  doba jízdy:...