Je odstratováno. Pražský půlmaraton  2011 se rozbíhá a masa běžců se pomalu dává do pohybu. Než se dostanu ke startovní linii, trvá  to několik minut. Tou dobou už všichni “skoroběžíme“ a přestáváme o sebe klopýtat. Míjím startovní linii. V tu chvíli ale cítím, že se mi nějak podivně povoluje pravý sandál. Asi dvacet metrů za startovní lajnou povoluje úplně a zůstáva za mnou. Asi dva kroky běžím polobos, než se začnu prodírat davem zpátky pro ztracený kus gumy.. Běžci nadávají, kolem stovky nohou, všichni koukají, co to ten blázen dělá.. Z davu se ozývá smích. „Ty vole, hele! Von to chtěl běžet v žabkách..!!“ ..  

Půlmaraton jsem nakonec v sandálech doběhl a stačilo jen rychle (adrenalinem roztřesenýma rukama před zraky stovek lidí) uvázat znovu uzlík pod špičkou, který jsem si před závodem prostě nezkontroloval. Ale byla to hezká ukázka toho, jak běžec v sandálech působil exoticky, absurdně, nesmyslně..

PROČ?

Proč padla volba na sandály? Když jsem odstartoval svou běžeckou kariéru odrovnáním obou achilovek, řešil jsem, co je špatně. Cestou jsem narazil na dva možné přístupy. Buď jsem si měl nechat naordinovat pod nohy co nejvíc gumy, nebo naopak co nejmíň, ideálně žádnou. Jak jsem tak pajdal s patami v plamenech, přišel mi přístup bosých běžců smysluplný a logický. A rozhodl jsem se vydat touhle cestou (celá historie tady). Při postupném znovu-rozběhávání jsem střídal úplně bosý běh s „minimalistickými“ čínskými keckami. Ale hledal jsem nějaké lepší řešení pro běh po městě, kde mi bosá noha připadá opravdu trochu riskantní, vzhledem k vysoké průměrné koncentraci ostrého nepořádku na metr čtvereční. V té době už na západ od nás celkem jely Vibramovy Pětiprsty, další firmy rozjížděly své nové „bosé“ linie bot (RunAmok, TerraPlana ad.), ale u nás se sehnat nedalo nic a nějak se mi nechtělo objednávat MINIMÁLNÍ obuv za dvojnásobnou cenu té odpružené.. Jednoho dne jsem narazil na webu Barefoot Teda (který tenkrát ještě nebyl v pozici hvězdy) na možnost objednat si soupravu na výrobu sandálů alá Tarahumara. Kniha Born to Run se samozřejmě do mých běžeckých začátků otiskla mocně, ale až v tuto chvíli jsem začal koketovat s myšlenkou běhu v sandálích. Byla tak radikální, divná a bláznivá, že jsem se v zápětí přistihl, jak soupravu objednávám.

Aby bylo jasno, mluvím o sandálech, které vychází z těch, které nosí mexičtí indiáni. Tedy jednoduchá placka, vyříznutá podle tvaru nohy s tříbodovým uchycením šňůry, která drží placku u nohy. Oproti Tarahumarům, kteří si své sandáy vyrábí z použitých automobilových pneumatik, je v našich končinách spíš běžné používat neoprenové nebo gumové podrážky, případně kůži. 

Ale v této souvislosti je nutno podotknout, že většina prodejců materiálu i hotových sandálů alá Tarahumara nabízí podrážky, které jsou oproti těm indiánským mnohem tenší a tedy mnohem blíž pocitu bosé nohy. Indiáni vyrábí podrážky s pneumatik, které jsou nejen tlustší, ale vyrobené z tvrdé gumy, která je často ještě vyztužena drátěným “úpletem”. To, o čem tu mluvíme jsou tedy vlastně západní klony původního přístupu ke každodenní obuvi ze SIerra Madre. 

Když tuhle myšlenku dotáhnu do konce, dalo by se říct, že pravé tarahumarské sandály mají s minimalistickou botou společného opravdu velmi málo. Pořádné pneumatiky od Michelinu jsou centimetr tlusté a mezi gumou jsou ještě sendvičově vetknuty různé kovové síťě a další ochrana před defektem, takže kontakt s podložím nemůže být nijak zásadní.. 

 

Svoje první sandály jsem si vyřízl v kuchyni na stole a po chvíli experimentování pochopil jak na to se zamotáním šňůr. Připadal jsem si velice domorodě a vyběhl jsem do ulic. A sandály se záhy staly mou hlavní obuví. O několik týdnů později jsem v nich oběhl Brněnskou přehradu a běžel jsem dál směrem k podzimu. Někde pod pěti stupni Celsia je ale hranice, kde pro mne sandály na bosé noze ztrácí kouzlo a byl jsem nucen se přezout do prvních VFF, ve kterých jsem strávil zimu.

Návrat na neoprenové  placky se konal až na jaře a od té doby je to stále moje primární obuv pro většinu terénu. Uběhl jsem v nich pražský půlmaraton, dvakrát v nich běžel Šutr54 (jedno kolo), většinu šestihodinovky v pražské Stromovce, Babice, Běchovice a aplikoval je ve všemožných terénech, vzdálenostech a náladách.

Jednoduchost

Jedním z kritérií, které chci od obuvi na běhání, je co nejvíce se přiblížit pocitu bosé nohy – tedy žádný rozdíl výšky mezi špičku a patou, co nejtenčí podrážka, široký prostor pro nohu, aby se prsty mohly pohodlně „opřít“ o zem. To všechno sandály splňují na sto procent.

Popravdě neznám obuv (z toho, co jsem zatím viděl/zkusil), která by se tak blížila pocitu z běhu naboso jako jsou sandály. Sice, stejně jako u ostatní „minimalistické“ a „barefoot“ obuvi, to není opravdu bosky, ale kontakt se zemí je hodně dobrý a noha není zavřená v pouzdře, což je možná důležitější, než se může na první pohled zdát. Jsem zvyklý trávit čas v botách, tedy objektech, které mou nohu uzavírají. A ať mají podrážku sebetenčí, vnímám je pořád jako boty. U sandálů je to jiné. Když je nandám na nohy, ihned přepínám mentálně do „bosého“ módu. Jsem automaticky pozoronější k okolí, k terénu a frekvence kroků se automaticky zvyšuje.

Další příjemnou vlastností je nízká hmotnost a  skladnost. V letních měsících, kdy se z nich stává hlavní obuv pěší i běžecká, je fakt jednoduché vyrazit kdykoli kamkoli a přibalit „boty“.

Jako na jekékoli jiné boty je potřeba si na sandály zvyknout. Paradoxně se to u mě týkalo víc chůze v nich, než běhu. Systém uchycení, potažmo uvázání po tarahumarském vzoru je výborný z hlediska běhu, ale nějak mi neseděl za chůze. Souvisí to ale i s tím, že se sandály opravdu díky tenké podrážce blíží technice bosé nohy, takže v nich člověk musí i trochu jinak chodit – jako naboso. Stejně jako jinde tu platí, že někomu sednou, někomu ne.

 

Odpovědi na nejčastější, nejběžnější a nejplačivější dotazy:

Nezařezávají se šňůry do nohou, není to nepříjemné, bolestivé..?

Tanhle, velmi častá otázka a je vlastně vtipná. Oproti klasickým botám je míra tření omezena na velmi malý prostor, kde se šňůra dotýká nohy. V botě zatím hrozí nebezpečí odření vlastně ze všech stran.  Nadto se v běžné botě generuje vlhkost, která zvyšuje citlivost kůže. V sandálech je vlhkost odvětrána, takže puchýře vznikají jen zřídka.

Je pravda, že kůže mezi prsty si musí chvíli zvyknout na přítomnost úvazu, ale trvá to jen pár výběhů/procházek, než se otuží. Je to ostatně podobné jako s jakoukoli jinou obuví – nepotkal jsem boty, na které bych si nemusel chvíli „zvykat“.

 

Dá se v téhle „obuvi“  běhat rychle?

Další běžná otázka. Záleží na běžci:)) Pokud vám tyhle boty sednou, dá se v nich běhat stejně rychle jako v jakékoli jiné obuvi, nebo třeba úplně bez bot. Dobrým příkladem může být Patrick Sweeney, který v nich běhá téměř výhradně a dosahuje solidních výkonů jak na kratších, tak na delších vzdálenostech.

 

Kde je sehnat?

Vzhledem k tomu, jak jednoduchá tahle obuv je, je ta nejsnažší cesta zkrátka si je vyrobit. Jednou z cest je použít na podrážku kus pevné kůže, druhou možností je sáhnout po gumě, či neoprenu ze stavebnin, šňůry z provaznictví.

Další cestou je koupit materiál na internetu. Invisibleshoe.com a lunasandals.com nabízí vše, co k výrobě potřebujete. Od podrážek, přes šňůry až po kůži, kterou si můžete povrch sandálů zpříjemnit. Tahle volba je dobrá z hlediska materiálu. Oba obchody nabízejí materiály, které jsou přímo určené na výrobu bot. Týká se to především podrážek. Zatímco s kusem gumy z Bauhausu můžete mít problémy na mokrém povrchu, neoprenové podrážky od Vibramu prostě drží, protože jsou tak vyvinuty.

Poslední cestou, která je sice nejméně pracná, ale o to dražší je pořídit si z výše zmíněných obchodů hotové sandály. Luna sandals dokonce nabízejí různé typy pro různé povrchy, včetně prémiových modelů s luxusní kůží. Tady už ale často zaplatíte skoro jako za „plnotučné“ boty, takže tuhle volbu bych asi nedoporučoval nikomu, kdo si chce sandály jenom zkusit. Na zkoušku opravdu stačí dvacet minut času a dostupné materiály. Zároveň je nutné zmínit, že předpřipravené sandály si stejně budete muset upravit, protože každá noha je trochu jiná.

Komerční nabídka se za posledních pár let také rozrostla. Ukázalo se, že o běh v sandálech je zájem a objevili se duplikátoři, replikátoři i zajímaví experimentátoři. Kromě již zmiňovaných Luna Sandals a XerosShoes tu jsou http://tannersandals.com, http://bedrocksandals.com/earthquake-sandals-v2/, http://www.unshoesminimalfootwear.com/, http://muddyj.com/juaraches/ atd..

 

Dají se sandály používat v terénu? 

Jak jsem se už zmínil, sám jsem je vyzkoušel snad na všech myslitelných  terénech a „možné“ to je. Pravdou ale je, že v extrémnějších terénech má tahle obuv své hranice a je příjemnější mít nohu chráněnou ze všech stran.

Jedno kolo Šutru54 jsem v nich dal, ale v tomhle terénu už se podepsaly na celkové rychlosti. Některá klesání už nešla běžet tak rychle jako by to šlo v jiné obuvi. Určitě je ale potřeba vzít v potaz tloušťku podrážky. Něco úplně jiného je třímilimetrový neopren, kde musí mít člověk nohu hodně zvylou na terén a hodně uvolněný styl, něco jiného je osmimilimetrový, který dokáže ořezat ty nejhrubší hrany terénu a umožnit tak běh i v extrémnějších podmínkách.

 

Co vlhko a zima?

Co se týče vlhkosti, při použití podrážek, které jsou pro ten účel určeny, není vlhkost problém. Noha zmokne, ale zase rychle uschne. Pokud použijete jiné materiály, je to otázka konkrétního povrchu.

Má osobní zkušenost se zimou končí někde v pěti stupních  nad nulou. To je hranice, pod kterou už je zima. Ale je to asi hodně individuální a závisí to na konkrétním vnímání zimy. Ale určitě je to níž, než by se na první pohled zdálo. Mnoho lidí používá sandály i v zimě, ale pak je nutné navlíknout buď ponožky, nebo ještě něco, co nohu bude zahřívat, jako jsou třeba ponožkoboty Zem Booties..

 

Není to jen módní výstřelek? Módní vlna Born to run?

Jistě, přiznávám, že jedním z motivů, proč jsem si pořídil první sandály na běhání bylo okouzlení populární knížkou, ale na druhou stranu další vývoj ukázal, že se jedná o plnohodnotnou obuv, srovnatelnou s jakoukoli jinou. Má své plus i mínus a je na každém zjistit, zda to je cesta, která mu vyhovuje.

 

Pokud vás napadnou další dotazy, hoďte je do komentů..)

…

Jako u každé jiné boty je běh v sandálech určen hlavně osobní preferencí  a tím jestli konkrétnímu člověku „sednou“. Ale určitě to je plnohodnotná varianta k jakékoli jiné obuvi, která má své pro i proti. Rozhodně to ale je obuv, která umožňuje běh, který je hodně blízký pocitu bosé nohy a který přináší pocit svobody a volnosti.

Pro někoho, kdo chce jednoduchou ochranu proti ostrým hranám pozemní reality a přitom chce zůstat co nejvíc neobut, je tohle určitě cesta, která stojí za vyzkoušení. To o čem tu píšu vlastně nejsou boty, ale jejich koncept, který může mít opravdu mnoho podob.

Tenhle text ležel rozepsaný “v šuplíku” skoro dva roky, takže místy možná unikne nějaká ne úplně aktuální informace.

 

Je odstratováno. Pražský půlmaraton  2011 se rozbíhá a masa běžců se pomalu dává do pohybu. Než se dostanu ke startovní linii, trvá  to několik minut. Tou dobou už všichni “skoroběžíme“...