Pane Zwiefelhofer, jak jste se vůbec dostal k běhu?

Vlastimil Zwiefelhofer: Když jsem byl malý, tak to bez pohybu prostě nešlo. V zimě se lyžovalo, bruslilo. Na jaře jsme začali jezdit do školy na kole a v létě jsme se často koupali v řece. Kolo nikdy nezahálelo a běhání patřilo k dennímu životu. Ve vsi jsem byl z naší party kluků nejmladší a nejmenší, takže když jsme hráli fotbal, běhal jsem spíš vepředu. Hrál jsem rád. Tím jsem naběhal víc kilometrů a líbilo se mi to. Běhání mi nikdy nevadilo. V sedmé třídě jsem se dostal do výběru školy na tři sta metrů na přespolní běh. Od té doby – díky bratrovi, který mi hodně radil s běháním – jsem už u běhání zůstal. Byla to taková činnost, kde jsem nemusel mít moc velkou sílu. Tím, že byla chuť a líbilo se mi to, jsem se mohl vyrovnat i starším klukům. A tak jsem začal vlastně první tréninky.

Pak jsem si přečetl první knížku o Zátopkovi a už jsem byl chycený.

Jak silný byl tady v té době “fenomén Zátopek” a jak moc vás a vlastně i další běžce, se kterými jste se tenkrát potkal, ovlivnil?

Vlastimil Zwiefelhofer:  Začal jsem asi díky bratrovi, který závodil za Klatovy – byl o jedenáct let starší než já a mně se líbily jeho boty, protože neměl tenisky, jako jsem měl já, ale měl boty s takovými hřebíky. Mohl jsem ho stopovat, protože kolem vsi ještě nebyly asfaltové cesty. Běžel jsem za ním na hráz a díval jsem se, kudy běhá a lidé na něj pokřikovali, že běhá jako Zátopek…

…ale samozřejmě, že nikdo z nás Zátopka neviděl, jenom jsme o něm slyšeli vyprávět. Seznámil jsem se s ním, až když se mi dostala se mi do ruky knížka “Můj trénink a závodění” od Zátopka a hrozně se mi to líbilo. Potom teprve se pro mne stával takovou tou legendou, která se vlastně nedá napodobit. To, co on dokázal, to asi nedovedeme nikdo z nás, protože doba se tak posunula, že už se asi jeho úspěchy nedají napodobit.

Když se podíváte na další běžce, se kterými jste se potkával potom i celou tu běžeckou komunitu, jak silný tam byl vliv Emila Zátopka?

Vlastimil Zwiefelhofer: Zátopka jsem nikdy závodit neviděl. Na soustředění dorosteneckého družstva nároďáku jsem ho viděl poprvé naživo na besedě a zase mě upoutal. Bylo to tím jeho vyprávěním. On vás dovedl nadchnout, strhnout a to jeho vyprávění bylo s takovým nadšením a vervou. On dělal asi všechno s velkým zápalem. Pro mne to byl fenomén, který se nedal ničím napodobit. Mohli jsme ho sledovat, mohli jsme se mu snažit vyrovnávat, ale on byl pořád o několik schodů před námi.

Jaká byla vaše další běžecká cesta?

Vlastimil Zwiefelhofer: V sedmé třídě jsem poprvé přinesl domů medaili z běhání. To jsem byl náramně hrdý a nadšený. Mamince jsem se hrozně chlubil, že jsem z okresního přeboru byl nejlepší, takže jsem nejlepší na okrese. A to mi maminka hned utla, protože řekla „ty si myslíš, že běželi všichni z okresu? Tam běželi jenom ti, kdo chtěli a ne, že by běželi všichni“. Takže jsem nad tím začal přemýšlet, že vlastně měla pravdu, že jsem byl třeba první z těch, kteří na těch závodech byli, ale nemuseli to být úplně nejlepší z okresu.

Ale to byla ta moje první zlatá medaile z běhu. (První medaili (stříbrnou) jsem vyhrál na okresním přeboru v šachu o pár měsíců dříve.) A potom už to šlo. V deváté třídě jsem se dostal poprvé na mistrovství republiky v přespolním běhu dorostu do Trenčína. Dráha mi moc neseděla. Tam jsem se vždycky trápil. Ale v terénu, tam jsem byl doma. Díky bratrovi, který mě hodně proháněl, jsem se víc pasoval do přírody.

No, a už od šestnácti let jsem se dostal k trenérovi, který mě provedl celou mojí běžeckou dráhou. Byl to nějaký pan Suchý z Prapořiště u Kdyně. Byl to jedinečný člověk. Na toho jsem měl veliké štěstí. Vůbec jsem měl celý život – ten atletický – štěstí, protože jsem měl výborného bratra, rodiče a pana Suchého. A potom, když už to nefungovalo a už to vypadalo, že nebudu moci běhat, dostal jsem se k panu faráři Ferdovi. Mohl jsem sice dostat modrou knížku, což znamenalo, že nebudu muset jít na vojnu, ale taky že nebudu k ničemu, protože jsem měl v té době klidový tep sto deset za minutu, neuběhl jsem kilometr souvisle, prostě jsem byl úplná zřícenina. Kdybych byl zdravý, asi bych ho nepoznal, protože jsem přírodní léčbě a určování diagnózy na dálku nevěřil. Všechno zlé je však pro něco dobré.

No a on byl tím fenoménem, který mě vlastně u toho udržel a za půl roku poctivých obkladů, koupelí a čajů, jsem se dostal na úroveň, kterou jsem měl před maroděním.

Začátky závodění byly krásné až do staršího dorostu, to mi plácali po rameni a říkali “ty jsi nadějnej”. A když jsem v 18ti letech zaběhl v Houštce 3 kilometry za 8:13,2, myslel jsem si, že to půjde pořád takhle dál. Rok nato jsem běžel v mezistátním trojutkání poprvé za nároďák dospělých a najednou bylo všemu konec. Přišly zdravotní potíže a už si mě nikdo nevšímal. Byl jsem naděje, která zapadla jako hodně jiných. Jenže já jsem se z těch zdravotních potíží opravdu nemohl dostat, i když jsem sebevíc chtěl.

No a pan farář přišel na to, čím by to mohlo být, takže za půl roku jsem se dostal na původní úroveň. Pak už se to pomaličku zlepšovalo.

Čím to bylo způsobené, že vám tak najednou poklesla forma?

Vlastimil Zwiefelhofer: No, já nevím, jestli to nebude vypadat divně, ale tenkrát se vařilo v hliníku. Tím všechno začalo. Hliník byl preferovaný, protože v Maďarsku se ho vyrobilo dost a byl levný. Dával se do školních jídelen, doma jsme z něj měli pánvičku, papiňák i hrnec na mléko. Díky tomu jsem na to byl asi háklivější. Takže tím, že jsem dostával do organismu hliník, který na sebe váže kyslík, se mi nedostával kyslík do oběhu tak, jak by měl. A navíc jsem špatně snášel zelenou barvu. Přiotrávil jsem se tenkrát od nějakého trička. To jsme se dověděli až později.

Přechodil jsem několik zápalů plic, měl jsem nějaký nálezy na plicích, no a došlo to tak daleko, že jsem se dostal až ke krajskému kardiologovi. Začínal jsem mít potíže se srdcem a nepřišlo se na to, čím jsou arytmie a vysoký klidový tep způsobeny. Běhal jsem tenkrát při lékařském vyšetření – to pro mě byl vynález – i s vysílačkou na zádech a měřil mě krajský tělovýchovný lékař. Zkoušeli, čím by to mohlo být, ale na nic se nepřišlo. Nikoho z nás nenapadlo, že by hliník mohl dělat nějakou neplechu.

A k panu faráři Ferdovi jste se dostal jak?

Vlastimil Zwiefelhofer: Přes maminku. Maminka byla takový můj anděl strážný.

Vždycky se o mne vzorně starala. To jsem přijel třeba ze Slovenska ve čtyři ráno a maminka byla na nohou, udělala snídani. To byl takový realizační tým. Prostě byla to vzorná maminka.

Doslechla se o panu faráři a vydala se tam. Když se na ní dostala řada, myslela si, že panu faráři řekne, jestli by mohl prošetřit mne, ale pan farář jí přinesl papír s jejími neduhy a už se na mne nedostalo. Jen řekl, abych si přišel sám. Já jsem tomu nevěřil, ale protože se zdraví stále zhoršovalo a nic nezabíralo, domluvili jsme se s panem Suchým, že to tedy zkusíme. Objednali jsme se a při první návštěvě jsem byl jako v Jiříkově vidění. Nic jsem panu faráři neřekl a on věděl o mně snad všechno – nemoci, úrazy i co si myslím. Řekl, že až udělám, co mám od něj napsáno, abych opět přijel. Po třech týdnech obkladů, koupelí a pití čajů jsme se tam podruhé dostali. A tak to šlo dál. Tam jsem jel s obavami a zpět s nadějí a nadšením, že bude lépe.

Jak jste trénoval předtím, než přišly zdravotní problémy a setkání páterem Ferdou?

Vlastimil Zwiefelhofer: No, s nadšením. Zátopek byl pro mě vzor. Když jsem se dočetl, že Zátopek si psal deník, vzal jsem si sešit, nadepsal jsem si ho “Můj trénink a závodění” a hned jsem si napsal datum, kolik kilometrů, jakou rychlostí, jaké bylo počasí a prostě to, co jsem si myslel, že by tam mělo být. Začal jsem si ze dne na den psát deník. Za měsíc jsem naběhal sedmdesát kilometrů a s tím jsem šel na mistrovství republiky v přespolním běhu. Na dráze se tenkrát běhala nejdelší trať 1 km a to jsem na republiku limit nezaběhl. Chybělo mi 0,6 vt.

Myslel jsem si, jaký nejsem borec, že jsem naběhal sedmdesát kilometrů za měsíc.

Severně od našeho domu je malý les Husín a tam jsem trénoval nejčastěji. Vyběhl jsem za ves, tam začíná stoupání, a jak jsem přišel do lesa, střídal jsem: rovinka, klus, rovinka, klus. To, co mi poradil bratr a vlastně aniž jsem to věděl, jsem tak běhal fartleky, což byla škola Švédská nebo severská. Z těchto fartleků jsem zaběhl 3. místo na republice v přespoláku a v létě čas 2:43,3 na kilometr – delší trať tenkrát 15tiletí dorostenci neběhali. Pod panem Suchým jsem trénoval systematicky podle jeho řádu s perspektivou zlepšování v budoucnu, což se už za dva roky začalo projevovat.

V jeho skupině jsme používali tréninkové prostředky tak, jako normální běžci. On byl představitelem takzvané Domažlické školy, tam byli zkušení běžci na “B” – Bufka, Bejček, Balcar, dále Pavel Faschingbauer, Pejsar…

Takže začátky u mne byly dost živelné, ale postupně se to usměrňovalo.

Moje první závody v 5. a 7. třídě vypadaly tak, že jsem šel z voleje. Na další postupové kolo jsem trénoval týden před závodem. Potom, když jsem postoupil dál, jsem trénoval čtrnáct dní před závodem. Nakonec jsem zjistil, že je lepší nepřestávat a trénovat pořád. Ale nějaký plán, abych to dělal systematicky, to jsem neměl. Až potom od těch patnácti -šestnácti let, to už jsem si začal psát i deníky. Ty už mám srovnané tak, jak by to mělo být: přípravné období, předzávodní, závodní, tréninkové období.

 

A když vás pan farář Ferda postavil na nohy a vy jste se znova rozběhnul, kolik vám bylo?

Vlastimil Zwiefelhofer: V sedmdesátém prvním … devatenáct let.

Jaký vlastně byl ten běžecký svět, do kterého jste pak vstoupil? Jaká byla atmosféra a rivalita mezi běžci?

Vlastimil Zwiefelhofer: Já jsem si moc vážil starších kluků. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal v Domažlicích do silné generace běžců – Faschingbauer, Bufka, Bejček. Patřili k nejlepším v republice. Když jsme třeba běželi souvislý běh nebo i tempové tréninky, tak jsem se snažil vždycky běžet těsně za nimi, abych si vyzkoušel jejich krok, jestli mi nebude víc sedět. Pořád jsem se snažil od nich učit. Byl jsem horší než oni, takže jsem se jim snažil vyrovnávat. Ale nepředpokládal jsem, že oni by se měli zhoršit, pořád jsem na sebe tlačil, abych se já zlepšoval a doháněl je.

A potom, i když jsem se dostal k jiným klukům, ať byli z Dukly nebo z Rudé hvězdy, tak jsem se pořád snažil někomu vyrovnávat. To jsem měl od maminky, která vždycky říkala: „Když se chceš zlepšit, musíš koukat na ty lepší, nemůžeš nikdy koukat na ty, který jsou horší, protože těm se nemůžeš přizpůsobovat. Ty se musíš snažit přizpůsobit tomu, kdo je chytřejší, kdo je lepší”.

Myslím si, že nikdo z nás nebyl ideální. Znali jsme se, popovídali jsme si, ale když jsme se domluvili, že se budeme střídat třeba na desítce, tak někdy to nevyšlo. Ale zase byly typy, kteří když řekli “vystřídám”, tak i kdyby nemohli, tak vystřídali. Nebyli jsme ideální, ale myslím, že jsme nebyli škodolibí, nebo že bychom měli radost z toho, že to někomu nevyšlo nebo že někdo má nějaký zranění.

Jak to probíhalo dál, když jste se vrátil k běhu po nemoci?

Vlastimil Zwiefelhofer: Když mi bylo 18 let, splnil jsem limit pro účast na ME junior do 19 let v Paříži. To byly pro mne úžasné zážitky. V roce sedmdesát jedna – to byl poslední záchvěv předtím, než jsem začal marodit – jsem se dostal do nároďáku dospělých na trojutkání ČSSR-Polsko-Maďarsko. To byl pro mě ukrutný úspěch a motivace. Potom jsem zamarodil, a když už se to zase vrátilo zpátky, tak vlastně byl už rok sedmdesát čtyři, sedmdesát pět. Tyto úspěchy už byly díky panu faráři. Ale tenkrát, to víte, pro nás byl úspěch být třeba dobrý na Běhu Únorového vítězství, koncem února – to byla v Praze matějská pouť a ve Stromovce se pelášilo často na sněhu nebo v břečce za účasti našich nejlepších závodníků.

Potom běh Rudého práva, to už teď, kdybych někdy někde řekl, tak si tím moc nepolepším, protože bych propagoval bývalou stranu a vládu, ale pro nás to prostě byl automaticky nejlépe obsazený běh v roce. Sešli se tam nejlepší běžci světa. Někde v krabici mám fotku, kde je Virén, Lopes, Tebrocke, Vainio… To byli mistři Evropy nebo držitelé světových rekordů. Na Rudém právu se mi podařilo být třikrát třetí.

Další významný závod pro nás byly potom Běchovice. To byl zase takový závod, na který jsme se snažili připravit. Rozhodně víc než Kunratice. Ty se braly trošku bokem, jako taková ta třešinka na dortu. Ale Běchovice, na ty se opravdu trénovalo. Běhali jsme i dvoukilometrové úseky. Přípravu na Hrdlořezák jsem měl na konci tréninkové trasy. Kopec od šráků u Kalu do Klatov na stadion – to je asi kilometr stoupání – a potom na stadionu ještě čtyřstovku po asfaltu, abychom si zkusili finiš jako je na Běchovicích. Takže na Běchovice se opravdu trénovalo.

Běchovicema to končilo a pak už byly přespoláčky, které byly vlastně takové to koření běžeckého života. Na to jsem se hrozně těšil, nemusel jsem už trénovat soustavně, ale jen tak pro radost. To znamená: sobota, neděle závody, pondělí a úterý vyklusání, ve středu nějaký fartlek, ve čtvrtek souvislý běh, v pátek rozcvičit a v sobotu zase závody a to jsem měl rád. A protože bylo z podzimu naběháno, natrénováno, tak mi to vydrželo vlastně přes celý říjen i listopad. Potom už docházel ten “střelný prach”, a tak se zase od prosince začalo soustavně trénovat na další rok.

Na Velké kunratické držíte traťový rekord dodnes. Vzpomínáte ještě na ten rekordní běh v roce1979?

Vlastimil Zwiefelhofer: Vím, že terén byl trochu tvrdší, že to nebylo úplně rozmočeno, ale v potoku bylo vody dost. Sníh nebyl. Měl jsem strach, že zaběhnu špatně, že už nemám formu. Takže hned od startu jsem běžel co nejrychleji. A díky tomu, že jsem běžel hned od začátku naplno a měl jsem strach, že prohraju, to asi bylo takové rychlé.

A jak probíhaly rekordní Běchovice v roce 1975? (Vlastimil Zwiefelhofer zaběhl Běchovický závod v rekordním čase 28:35, který překonal až v roce 1996 Laban Chege z Keni o dvě vteřiny)

Vlastimil Zwiefelhofer: Tenkrát to byly moje první Běchovice vůbec. Jeli jsme i s panem Suchým autem. Řídil bratr. Ten, co byl takový můj patron. Mysleli jsme, že dojedeme do Běchovic v pohodě. Jenomže my jsme přijeli kousek za Prahu a nemohli jsme dál, protože jiné kategorie už běhaly. Tak jsme tam kličkovali různě po těch vedlejších silnicích, měli jsme strach, že to nestačíme, protože se ještě muselo pro čísla jít do výzkumného ústavu někam kousek od Běchovic. Naštěstí to všechno dobře dopadlo.

Šel krásný vítr od východu a tak se tam tenkrát šuškalo, že budou dobré časy, že si lidi zaběhnou osobáky. Každý se těšil, jak si zaběhne osobák. Já jsem zase tak nadšený nebyl, protože když si člověk zaběhne dobrý čas na začátku, už se potom moc zlepšovat nemůže.

Měli jsme týden po závodech na lize, kde jsem vyhrál 10 km za 28:50 a stýpla za 8:38, takže jsem formu měl. Jen jsem měl strach ze zranění, protože mě bolel po stýplu nárt na dopadové noze.

Na startu jsme se sešli poměrně vyrovnaná skupina – asi pětice běžců. Začátek se rozeběhne vždy rychle, protože je početné pole a silnice mírně klesá. Tím jsme se dostali do tempa a ještě pomáhal vítr do zad. V polovině trati na pětce jsme probíhali dost rychle, mezičas byl těsně pod 14 minut! V poslední části je postrachem seběh z Táboráku, to se nohy snadno “srazí”, a výběh Hrdlořezáku, který je nekonečný. Tím, že jsem nevěděl, kde je cíl, jsem se moc nešetřil. Myslel jsem si, že konec je nahoře na kopci. I když jsem už nemohl, Standu Hoffmana jsem nechtěl pouštět. Udržel jsem se s ním až nahoru k tramvajím. Nejdřív jsem na kopci nastoupil já, protože jsem myslel, že je cíl dřív. A když jsem neviděl nikde koridor, tak jsem zase zpomalil. Předběhl mě Standa. Protože to vypadalo, že já už nemůžu, pokusil se utéct on mně. Udržel jsem se zuby nehty. Až v poslední stovce se mi teprve podařilo horko těžko dostat se o krok před něj.

Tenkrát jsme měli štěstí na takový rychlý závod. Bylo to opravdu vyrovnané vlastně od startu až do cíle. Pořád jsme se přetahovali a kdo mohl, tak prostě běžel vepředu. Takže to nebylo nějaké taktizování, ale běželo se opravdu na čas.

A jak se slučoval závodní běh s běžným životem?

Vlastimil Zwiefelhofer: Byli jsme všichni “amatéři”, takže jsme jako chodili do práce, ale nikdo jsme vlastně nic nedělali, jen jsme trénovali. Třeba v tom sedmdesátém devátém, kdy byla největší zátěž, jsem byl v Rudé Hvězdě Praha a zachovali se ke mně moc slušně. Nemusel jsem být v houfu běžců ve Stromovce, kde byla sportovní rota hned vedle stadionu, ale byl jsem převelen do RH Plzně a pak jsem mohl být na dlouhodobém soustředění na Šumavě.

Vlastně jsem byl doma nebo na Špičáku. Tenkrát se dělali na Špičáckých sjezdovkách vleky a jezdili tam montéři ze Škodovky. V pátek odpoledne přijeli, dělali v sobotu a neděli a v pondělí už bylo zase volno.

Bratr a pan Suchý mi domluvili, abych mohl spát na kavalci jednoho z montérů od pondělí až do čtvrtka. Takže tam jsem prostě v pondělí přijel, měl jsem dvě konvičky s mlékem – to bylo od krávy vykurýrované panem farářem – babička napekla buchty, dostal jsem chleba, pár vajíček, sádlo… a takhle jsem tam několik dní přežil. Vlastně bydlel jsem v devíti stech metrech a kvaliťáky jsem běhal k Černému jezeru a zpátky – to bylo v tisíci metrech.

Tenkrát jsme měli takový menší realizační tým, který se o mě staral. Většinu jsem už vyjmenoval. Patřil k nim mimo jiné řezník z Klatov, který nám sehnal výborné hovězí zadní, pán, který dělal v potravinách zase Prazdroj dvanáctku – ta tenkrát taky normálně nebyla. Nerad bych na někoho zapomněl, protože i místní lidé .. všichni jsme se tak jako snažili táhnout za ten provázek. Mne to zavazovalo být poctivý a snažit se, abych jim dělal radost.

Takže vlastně s vámi závodilo celé okolí.

Vlastimil Zwiefelhofer: Ono je hezký si na to vzpomenout. Nic jiného se nedělo. Přišel jsem z tréninku, po obědě jsem se natáhl na hodinu, hodinu a půl a šel jsem na odpolední trénink. Potom byla večeře, chodil jsem včas spát, nechodil jsem na zábavy. Dneska občas slyším, že si jdou zapít vítězství nebo něco takového, ale mě to nikdy nenapadlo. Že bych mohl jít na závody z tancovačky nebo z nějaké hospody, to vůbec nepřipadalo v úvahu. A ani mě to nelákalo.

Jak to bylo s vybavením?

Vlastimil Zwiefelhofer: My jsme to neřešili. Když jsem jel poprvé na mistrovství republiky v deváté třídě, tak mi bratr koupil maratonky, abych nedělal ostudu. Když jsem běhal tady, tak jsem měl tenisky, byly to takový plátěnky a od fotbalu měly prodřenou díru na palci. Bratr říkal: „To nemůžeš na republiku s děravými plátěnkami“, tak mi koupil maratonky za 165 Kčs. Půjčil jsem si od něj lepší teplákovou bundu, připadal jsem si hrozně nesvůj, ale profík! Potom, když už jsem byl starší a v nároďáku, tak tam jsme měli nárok jednou za rok od ČSTV na maratonky. Ty ještě doteď užívám. Už je jim přes třicet let, ale pořád je ještě nosím. To jsou adidasky a tenkrát to bylo něco, takže jsem si jich vážil!

Když jsem trénoval tady, tak jsem vždycky měl spíš ty horší staré adidasky nebo naše botasky, které se fasovaly s vybavením ve středisku vrcholového sportu. Na závody jsem si bral sváteční boty. To jsem měl vždycky rozdělené. Hodně se taky dávalo opravovat k ševci.

A oblečení se asi taky nějak moc neřešilo..

Vlastimil Zwiefelhofer: To je pravda, neřešilo. Móda mě nezajímala, jen když to slouží jak má. Hlavně pan farář dbal na to, aby oblečení nepouštělo, protože “když něco pustí do vody, tak to pustí i těla. Tam to potom působí otravu.” To vždycky byla taková zásada, že jídlo je lékárna, takže co sníš, by ti nemělo ublížit a když na sebe něco vezmeš, tak by to neměl být také jed. Třeba já jsem byl háklivý na zelenou barvu, někdo je háklivý na žlutou nebo modrou, máme k tomu prostě dispozice, a škodí nám to. Já jsem se musel vždycky vyhýbat zelené.

Když se vrátíme k závodům jako jsou třeba Běchovice nebo Velká Kunratická, tak je to místo, kde se vždycky kromě profesionálních sportovců sejdou masy nadšenců. Jaké bylo vaše postavení mezi nimi a jaká byla setkání s nimi?

Vlastimil Zwiefelhofer: Většinou to byly takové konzultace, a když bylo hodně závodů, potkal jsem se se spoustou lidí, takže jsem někdy ani nevěděl, s kým jsem mluvil před měsícem nebo před půl rokem. Radši jsem mluvil se všemi stejně, abych neudělal nějaký trapas. Ty se mi samozřejmě také nevyhnuly. Když se dal do řeči někdo neznámý, tak jsem se snažil povídat, jako bychom se znali, kdoví jak dlouho a přitom jsem sondoval, kdo by to asi mohl být.

V tom běhání, to víte sám, že člověk může třeba ve třiceti letech chytit teprve pořádný lauf a jsou pětatřicetiletí běžci, kteří jsou ještě sportovně neopotřebovaní a mají běžeckou karieru před sebou – Pepík Jánský byl ještě ve čtyřiatřiceti letech na olympiádě. Když začátečník bude poctivě dělat a vydrží mu zdraví a chuť s rozumem, tak alespoň tři roky ve slušných podmínkách, se z toho dá odrazit a dostávat se ke špičce. A zvlášť teď, tady u nás. V současnosti se běhá tak, že v širší špičce může být asi kdokoliv, kdo se tomu bude déle věnovat a bude běhat tak nějak pravidelně, bude zvyšovat dávky, bude používat různé tréninkové prostředky tak, jak má – aby mu to sedělo…

I když jsme byli v tréninkové skupině, tak jsme od pana Suchého nikdy nedostávali úplně stejné tréninky. Dostávali jsme podobné v zimě – v přípravě – ale jakmile přišlo léto a speciální tréninky na dráze, tak už někdo běhal třeba dvoustovky, někdo měl třístovky, různé počty, rychlost nebo pauzy.. Tam už jsme dostávali individuální náplně a nedělalo se to podle žádné šablony.

Jak jste s během skončil? Proč a jak jste přestal běhat?

Vlastimil Zwiefelhofer: Pro mne byla velká motivace dostat se na mistrovství světa v krosu. Protože v tom jsem měl šanci něco zaběhnout. Třeba maratón, ten jsem neměl rád, protože člověk půl roku trénoval na jeden závod a pak běžel zhruba dvě a čtvrt hodiny. Tři dni jsem nemohl chodit, 14 dní normálně trénovat a ostatní závody dopadly hůř, protože jsem byl zrychtovaný a neměl jsem rychlost, kterou bych byl potřeboval.

Kros byl fajn. Když jsem byl student na vysoké škole, dostal jsem se na mistrovství světa vysokoškoláků v krosu a z toho jsem byl nadšený. Potom jsem se dostal i na mistrovství světa dospělých. To bylo v Limmericku, na jaře v sedmdesátém devátém. Když jsme se rozklusávali den před závodem, tak byla tvrdá trať. Tam kroužili také nějací Sověti a s nimi byli Poláci. Zahákl jsem se za ně, jak jsem byl zvyklý a při tom jejich rozklusání jsem jim nemohl stačit. Raději jsem je pustil a ploužil jsem se sám. Tak jsem si říkal: „No nazdar, zítra závody, to bude ostuda“.

A večer, když jsem se šel ještě rozcvičit, najednou začalo pršet. Lilo celou noc. Hipodrom nepropustil vodu dolů. Zůstala na trávě. Podklad byl pravděpodobně jíl, a jak před námi běželi junioři, juniorky a ženy, tak se trať rozčvachtala, že se běželo po kotníky v blátě. To byla moje jediná spása, protože oni tu svoji rychlost nemohli uplatnit. Ze začátku 12 kilometrové tratě jsem byl asi stopadesátý, protože jsem prostě nemohl rychleji. Běžel jsem, co to šlo úplně naplno a pohyboval jsem se v poslední ¼ závodního pole. Ale rychlíci se postupně utahali a jak jsme se v tom blátě brodili, tak jsem se prokousával, až z toho nakonec bylo to šesté místo.

To mě tak naladilo, že hned další rok, když jsem přijel na mistrovství, jsem nechtěl udělat nějakou chybu. Abych měl méně starostí, vzal jsem si z domova porci domácího kuřete a tím vyloučil do závodu riziko ve stravování. Na hotelu jsem viděl, že mají něco takového jako malá trouba na pečení. Řekl jsem si, že teplé kuře bude lepší než studené a dal jsem si ho ohřát. Protože jsem neměl jiný obal, dal jsem kuře do igelitu! Jenomže tím, jak jsem si to dal do té mikrovlnky, se igelit natavil na kuře a výpary z igelitu se dostaly do kuřete. Tím jsem se „přiotrávil“. Ale hned jsem na sobě nic nepoznal. Druhý den jsem se nějak ráno necítil dobře. Ale říkal jsem si „tak to bude asi forma, to bude odpoledne dobrý“. Když jsme vyběhli, start se mi povedl, byl jsem tak kolem 50. místa a tak dva kilometry jsem vydržel. Jenomže místo toho, aby se to rozbíhalo, tak se to zhoršovalo a já jsem doběh úplně, ale úplně hotový. Asi sto sedmdesátý třetí, ale tak vyčerpaný, že jsem neměl daleko k tomu závod vzdát, i když jsem to nikdy předtím nevzdal.

A pak bylo mistrovství v Madridu a to jsem si říkal, že by to mohl být vrchol. Jenomže to zase bylo sucho, tvrdo, takže jsem byl šestačtyřicátý. A tak jsem říkal, že poslední rok to zkusím v Římě. A zase nic moc. Doběhl jsem 41.

Už mně bylo třicet let a byl jsem domluvený s budoucí manželkou, že se v létě po mistrovství světa vezmeme, takže to byl poslední závod, na který jsem se poctivě připravoval. I ve středisku VŠ jsem se domluvil, že budu poctivě trénovat a využívat výhody do mistrovství a potom vystoupím ze střediska, aby se o mě nestarali, a já jsem tam nebyl jako příživník.

Takže jsem tedy po mistrovství skončil ve středisku vrcholového sportu a v červnu jsme se vzali. Sezónu jsem sice odběhal, ale už jsem netrénoval. Bydleli jsme – protože jsme neměli, kde bydlet – na chatě v kopcích asi osm kilometrů tady odtud a učil jsem v Plzni. Z chaty jsem vyběhl před pátou (někdy s baterkou), u mojí maminky v Tajanově jsem se převlékl a doklusal 2 km na vlak. Večer po příjezdu z Plzně, jsem se převlékl a běžel jsem zase na chatu. Takže tady z toho jsem ten rok odběhal, ale už to nebyl trénink. Už to bylo jenom běhání.

Já jsem se těšil, že budu mít tu svojí rodinu, těšil jsem se na děti, že prostě budeme mít takový, prostě normální život. Protože když jsem běhal, tak byly téměř každý týden závody, dost často jsme byli třeba čtrnáct dní nebo i měsíc na soustředění a to bych si prostě netroufl mít rodinu. Dá se to asi dělat, ale mně by to nesedělo. Prostě ze zdravotních důvodů jsem neskončil, ale ze srdečních. Já nejsem … no jak bych to řek … závodivý typ. Přímo na závodech, to se vyhecuju, ale že bych to měl jako nějaký smysl života, to ne.

A nechybělo vám to pak? Teď nemyslím závodění, ale běh jako pohyb, který byl do té doby velkou součástí vašeho života?

Vlastimil Zwiefelhofer: Já jsem měl asi štěstí na zaměstnání. V Plzni jsem učil na Pedagogické fakultě na katedře tělesné výchovy a tam jsem měl atletiku. Kromě toho se jezdilo na kurzy turistiky, v zimě se jezdilo na lyže, někdy i na bruslení. Tam pořád člověk sportem žil, a když studenti ze začátku potřebovali třeba někdy zaběhnout nějaký limit, tak jsem běžel s nimi, abych jim dal tempo. Pořád jsem se tak nějak udržoval, takže to nebylo úplně od sportu useknuté, ale pohyb jsem měl vlastně pořád.

A teď když cítím, že už jsem moc tlustý (zestárnul jsem proti běžecké váze o cca 15 kg), tak si trošku zacvičím anebo se s dětmi proběhnu. I když chátrám, ještě se necítím tak úplně hrozně.

Až bude hůř, tak začnu. Jsem alespoň perspektivní veterán.

 

Vlastimil Zwiefelhofer se narodil v roce 1952. Za svou běžeckou kariéru stihnul mimo jiné čtyřikrát vyhrát Běchovice (jeho traťový rekord z roku 1975 vydržel dlouhých 21 let a překonal ho jen Laban Chege z Keni, pak zas nikdo), desetkrát zvítězit na Velké Kunratické (a vytvořit traťový rekord, který drží dodnes), stal se sedmkrát mistrem Československa v krosu a v roce 1979 skončil šestý na mistrovství světa v krosu v anglickém Limericku.

Byl jsem nervózní, když jsem z kraje ledna poprvé mluvil s Vlastimilem Zwiefelhoferem a chystal se ho přemluvit na rozhovor do běžeckého dílu pořadu Retro. Pro mě je tenhle pán legenda. Pokaždé, když jsem o něm někoho slyšel mluvit, bylo to s úctou a vždycky v dobrém.
Setkání s Vlastimilem Zwiefelhoferem bylo nakonec úplně krásně “normální”. Vlastimil Zwiefelhofer se rozhodně za žádnou legendu nepovažuje. Působí skromně a pokorně. Dostali jsme kávu a chlebíčky a zatímco za okny byl lednový mráz, povídali jsme si o běhu, běžeckém světě sedmdesátých let, páteru Ferdovi, botách a Emilu Zátopkovi. Je krásné, když člověk zjišťuje, že ti, kteří něco dokázali a mohli by být nafrněni a pyšní, jsou nakonec úplně normální, otevření a skromní.

Jsem hrozně rád, že pan Zwiefelhofer souhlasil a popoří svou přítomností záříjový čtvrtmaraton v Babicích, kde bude možné se s ním setkat a nechat se od něj odstartovat v hlavním závodě.

 

 

 

This site is protected by Comment SPAM Wiper.