Sobota začala trochu zmatečně. Zaspáním. Většinou spoléhám na to, že jedno z dětí vstane spolehlivě před sedmou, ale nějak to nevyšlo. Z pod peřiny jsem vylezl až před osmou a bylo jasný, že pokud chci na Šutr dorazit aspoň relativně včas, budu muset buď letět, nebo… si vzít tágo. Jet taxíkem na akci jako je Šutr54 je vlastně trochu absurdní, ale rozhodně to bylo příjemnější než se stresovat na zastávkách tramvají a autobusů.

Jak jsme se blížili Hanspaulce, přemýšlel jsem, co na tom Šutru vlastně je. Všichni na něj vzpomínají v nejlepším, jeho sláva se pomalu šíří, Šutr se v běžeckém světě stává legendou, ale přesto neroste účast tak závratně, jako je to u jiných běhů. A pak je tam to „něco“ navíc. Ale co?

Když jsem dorazil na místo, strašně rychle jsem se ponořil do víru setkání. A to bylo moje první uvědomnění. Šutr je vlastně besídka. A došlo mi, že ačkoli se samozřejmě těším i na trať, „to okolo“ je vlastně důležitější. Proplouval jsem davem, zdravil známé a cítil se doma. Tenhle okamžik, kdy se na lesním plácku vedle dětského hřiště, který není jinak ničím zajímavý, zrodí na jeden den živoucí, pulsující organismus složený z žen a mužů, kteří všichni stejně rozumí tomu neuchopitelnému, co je spojuje, to je pro mě jádro téhle akce.

A pak přijde trať. Když jsem na ní loni prvně vyběhl, vůbec jsem nečekal ten masakr, který Michael do Šáreckého údolí namaloval. Trať, která je tak nádherná vizuálně, že se člověk zdráhá uvěřit, že je pořád v Praze, ale zároveň taková, která mu dovolí hrábnout si fakt hluboko do fyzických fondů.

Šutr54 je těžká a krásná trať. A možná právě i ta náročnost trati selektuje lidi a díky tomu se zatím stále ještě akce nezahltila příliš velkým davem lidí a na Šutráckém „náměstí“ je jen tolik lidí, že stále rychle nejdeme všechny známé tváře.

A pak je tu ta zválští uvolněnost pravidel a důvěra. Tak nějak přirozeně se tu věří, že si nikdo nebude zkracovat trať a že jsme všichni natolik dospělí, že známe meze zvých sil a kdyby něco, tak si pomůžeme. A i když je to samozřejmě závod jako každý jiný a vítězové jsou ti, kdo byli první, je možné běžet i jen tak, dokonce mimo měřené časy, jako jsem běžel já loni, když jsme Šutr natáčeli do Fokusu o běhu. A jenom si to užít.

Letos jsem vybíhal s poslední jednokolovou skupinou, ačkoli původně jsem plánoval celá tři kola. Viklavé bolavé koleno a těžká trať mě naplnily respektem a bál jsem se, že bych si mohl způsobit problém, který by mě zas vyřadil z provozu na delší dobu. Takže místo abych to nějak extrémně tlačil, chtěl jsem si užít výlet.

„Ááá.. Zase v kristuskách, pane Dufek,“ zdravil mě pán na občerstvovačce na devátém kilometru. Vůbec jsem neměl pocit, že je to už devátý kilák. Celou cestu jsem se buď kochal, kecal se spoluběžci, nebo prostě utíkal a užíval si každý krok. Krása. V předposledním kopci začalo být cítit, že jsem byl měsíc marod, ale nijak to nesnížilo celkovou užívací hodnotu jarního Šutrování. (Vlastně ani nevím výsledný čas, protože jsem po doběhu nevypnul měřák, ale bude odpovídat lážoplážo přístupu.)

Pak už jen kousek do cíle, nealko pivo, voda, bagely a zbytek běžecké besídky. Díky Michalovi, jeho rodině a všem co pomohli. Krásný den to byl!

Šutr je unikát. Na stezkách Šáreckého údolí je něco jemně magického, co tahle akce vždycky na den učiní viditelné, hmatatelné, běhatelné. Těším se na podzim!

HD\

Fotky z jarního Šutru ZDE.

Sobota začala trochu zmatečně. Zaspáním. Většinou spoléhám na to, že jedno z dětí vstane spolehlivě před sedmou, ale nějak to nevyšlo. Z pod peřiny jsem vylezl až před osmou a...