Přihlásit se na Vokolo Príglu byla samozřejmě úplná konina. Nesmysl. Vždyť v té době jsem zvládnul v kuse uběhnout sotva dva – tři kilometry a tohle mělo být skoro čtrnáct.. Nadto jsem měl na přípravu necelé dva měsíce. Absurdní! Přesto se nějakým zázrakem tělo vzchopilo ve velmi krátké době a brněnské moře jsem nakonec oběhl za necelou hodinu a půl (rok stará vzpomínka zde). Uplynul rok.

A když jsem v sobotu podruhé vyrážel na trať, točilo se mi v hlavě mnoho myšlenek. Myšlenek, které se vztahovaly k posledním dvanácti měsícům, během kterých se běh zasouval hlouběji a hlouběji do mého života. Tak nějak jsem si ten rok  promítl do těch čtrnácti kilometrů. Rok s během a objevy, které přinesl.

Start.
Vybíhám a i když je mi už solidní zima, odstartování závodu je úžasná chvilka. Dav se hýbe pomalu vpřed, obrovská masa energie se dává do pohybu. Všichni, kdo to znáte, víte, o čem mluvím. Je v tom nervozita, vzrušení, očekávání, pochyby a hlavně takový zvláštní druh magie. Sdílená emoce velkého počtu lidí.

Nikdy jsem nechtěl závodit. Běhat, hýbat se.. to ano, ale závodit? To mi přišlo absurdní. Neměl jsem kopetitivní cíle. A nemám je vlastně doteď, ale stačil první Prígl a propadl jsem tomu kouzlu, které hromadné běhy obklopuje.

Druhý kilometr.
Asfaltka. Několikrát překračuju mrtvolky slepýšů a dav se pomalu trhá a uvolňuje. Někde tady jsem se loni ptal kolemjdoucího kolik je hodin. Běželo se v opačném směru, takže tohle byl předposlední kilometr a já měl pocit, že to nikdy neskončí, že poběžím pořád, stále dál..

A za ten rok se běh dostal tak hluboku do mého života, že skoro změnil genetickou podstatu mé bytosti. Je běžným elementem každodenního života jako jídlo, pití, spánek. Je možné, že někdy běhat přestanu, je vlastně možné, že to bude zítra, ale teď si nedokážu takovou situaci představit.

Třetí a čtvrtý.
Tady jsem loni musel jít. Jen na kratičkou chvíli, ale prostě jsem na chvíli musel přepnout do chůze. Dnes jsem nic takového nečekal (i když závěr ukázal opak). Tělo se za rok posunulo o hodně dál.

Patrick Sweeney měl loni na Dailymile v kolonce „goal“ napsáno „Naběhat XY kilometrů a cítit se na konci roku fyzicky lépe než na začátku“. To je neuvěřitelně inspirativní a pozitivní myšlenka. Je to výborný přístup: používat tělo jako nástroj, který se zároveň snažíme vylepšovat a učíme se ho používat lépe a lépe. Zub času a přibývající roky se začnou postupně projevovat ale do určité doby je možné jejich vliv zastavit i otočit.
Fascinuje mě jak rychle se tělo zregenerovalo, oživilo a celý rok jsem se vlastně měsíc od měsíce cítil lépe a lépe..

Pátý.
Na konci pátého kilometru osvěžovna. Probíhám. Nic nepotřebuju. Je mi krásně. Na mostě přes přehradu se dám do řeči s chlapíkem. Pokecáme o tom, jak to nejhorší nás teprv čeká a myslíme tím rozmočený trail příštích dvou kilometrů. Vběhneme do lesa a každý pokračujeme svým tempem dál. A možná už se nikdy nepotkáme.. A nebo ano.

Díky běhu jsem potkal mnoho zajímavých lidí a troufnu si říct, že jsem našel nové přátele. Jasně, hodně za to vděčím Dailymile, ale hlavně faktu, že běžecká komunita je plná otevřených lidí, kteří rádi poklábosí, poradí, jsou zvědaví a zvídaví. Nevím, možná jsou filatelisté podobní, nemohu soudit, ale běžci mě každopádně baví. Díky!

Šestý, sedmý.
Za mostem vbíháme na trail. Nahoru to ještě jde, ale po překonání vrcholu v ústí nejužší části trati na „nebezpečném úseku“  se proud lidí zadrhne. Koukám se pod nohy a ne před sebe a tak najednou bez varování málem vletím do člověka přede mnou. Minimálně padesát metrů jdeme, škoda. Udělal se tu špunt. Ale zase mám možnost porozhlídnout se po krásným místě, ve kterým jsme. Stezka ve skále nad přehradou. Vlhké listí, kameny, kořeny, hlína a zprava začíná mezi listím probleskovat slunce .. Paráda!

Přřřřřříííroda! Jasná věc!! Běh je pro mě absolutním symbolem návratu do přírody. Obnovení kontaktu s vnější i vnitřní physis. Krom faktu, že nás běh často vytáhne na lesní a polní cesty a nechá nás klopýtat přes kořeny stromů, umožňuje nám dostat se do kontaktu s vlastním tělem, na které často, my lidé města, zapomínáme.

Osmý a devátý.
Dlouhé stoupání a první uvědomění, že jsem asi přepálil začátek. Je cítit celková únava a je cítit zatraceně brzo. Těžko nutím nohy do dalších kroků a přestávám předbíhat běžce. Jako bych se zaseknul na jednom místě v davu. Jsem za půlkou, ale vpředu čeká ještě víc než pět kilometrů. Je jasný, že tohle bude boj.

Každý krok mě učí něco nového o fungování organismu. Jak pracovat s energií, jak jí efektivně vydávat, plánovat, pracovat se zásobami. A hlavně, jak důvěřovat celému tomu komplikovanému stroji, že vlastně sám ví, jak se nejlépe zachovat, co dělat. Stát se programátorem vlastního těla. To bude ještě dlouhá cesta.

Desátý kilometr.
Ke konci desátého kilometru druhá občerstvovací zastávka. Zase probíhám, nechci se zdržovat, vím, že kloužu v čase vzad. A to i přesto, že ochotná obsluha nápojárny rozdává pití i v silnici. O dva kilometry dál si spílám. Mohl jsem se v klidu napít. Těch pár vteřin by nic neznamenalo a dostal bych sílu na finiš. Ale teď už takhle racionálně nemyslím. Úvodní kilometry v příliš rychlém tempu si vybírají svou daň.

Ale zároveň si uvědomuji, že přece o nic nejde. Na desátém kilometru mě najednou stihne blesk prozření. Jo, určitě chci být rychlejší než loni, ale je nepravděpodobné, že bych nebyl. A i kdyby.. Je mi dobře za běhu. To je jádro celého toho podivného objevu, který mě potkal. Baví mě běh, jak forma vyjádření, jako meditace, jako způsb vnímání okolí. A rychlost, její porovnávání, je jenom nadstavba, bonus. A na chvíli se uklidním a .. běžím.

Jedenáct, dvanáct..
Obrazy z filmů. Kousek za značkou jedenáctého kilometru probíhám skupinkou důchodců. Vypadají jako ze třizátých let a vášnivě povzbuzují. Za celou trasu moc diváků nebylo a tihle povzbuzují strašně poctivě a upřímně. Trochu zrychlím.
O kousek dál běžíme kolem kempu, plného přívěsů. Je oplocený a za dráty stojí manželský pár ve středních letech. Dívají se. Mlčky. Bez hnutí. Je to v zatáčce, ve chvíli kdy se trať zhoupne z kopce do kopce. Běžím sotva několik desítek centimetrů od nich, mohl bych se dotknout plotu. Slyším jen svůj dech. A dívám se na ně. A připadá mi to jako scéna z filmu Davida Lynche. Pomalý průjezd kamery kolem podivně vyhlížejících lidí za plotem. Mdlé barvy. Hučení dechu. Tohle hned tak z paměti nevymažu.

Běh dostává mysl do jiných úrovní fungování. Běh inspiruje, vytváří, kreslí, zpívá, maluje. TO na něm miluju.

Třináct.
Seběh k hrázi. Je jasný, že je zle. Jedu na rezervní pohon, ale cítím, že brzo dojde. Cestou dolů k hrázi mě předbíhá pán, který musí být minimálně o dvacet let starší než já. A pak další. Ale já už jsem v módu prázdoty. Prostě jenom běžím. Žádné romantické představy, žádné vize a obrazy z filmů. Jenom pohyb. Vnímám, že se začínám posouvat v davu zpět. Předbíhá mě víc a víc lidí, ale už nedokážu přimět nohy aby zrychlily. Jenom jedu.
Na konci třináctého chlapík přede mnou potkává svou rodinu. Žena a dítě v kočárku u silnice. Mávají na sebe a já pozoruju, jak ho to setkání nakoplo. Zrychlí a vyrazí vpřed. Strašně mě to dojme.

Běh dostává mysl do jiných úrovní fungování. Běh uvolňuje místo, vyprazdňuje, nechává prostor. TO na něm taky miluju.

Čtrnáct.
Blíží se to. Najdenou je jasný, že do konce to nedotáhnu. Buď se pozvracím, nebo na chvilku upadnu. V před-před-poslední zatáčce najednou rychle volím zastavení. Deset vteřin se opírám o kolena a dýchám. Takhle hluboko jsem ještě nikdy v energetických rezervách nehrabal. Dávám se znovu do pohybu. O pár metrů dál leží po straně chlapík v péči zdravotníků. Jako by mi to mělo potvrdit, že bylo moudré se na chvíli zastavit. Vždyť pro těch deset vteřin se svět nezboří. Síla na finiš sice není, v posledních metrech mě předbíhá ještě nějaká slečna, ale nakonec tam doklopýtám o třináct minut rychleji, než loni.
Svět se na chvíli rozmaže, ale pak mi vrzí medaili, seberou čip a kibicují k postupu, nezdržování atd.. A pak už jen společenský život pozávodní a narvaná šatna a setkání s virtuálními přáteli naživo a fronta na pivo a žvýkačková medaile a vůbec radost a tak.

A každý doběh je vlastně předznamenání dalšího rozběhnutí…
HD\

Přihlásit se na Vokolo Príglu byla samozřejmě úplná konina. Nesmysl. Vždyť v té době jsem zvládnul v kuse uběhnout sotva dva – tři kilometry a tohle mělo být skoro čtrnáct.....