Věřím v bosou nohu. V bosou nohu jako symbol kontaku s prostředím. A nemyslím tím, že bychom měli všichni sundat boty a už je nikdy nenazout. Věřím v kontakt s prostředím, který nás může znovu učit, jak rozumět přírodě a světu, který nás obklopuje.

Věřím, že běh (a pohyb obecně) v nás dokáže probouzet ztracenou sílu překonávat překážky, nalézat nové cesty, aktivovat ochablé smysly a roztahovat vědomí do dáli.

Věřím, že pokud budeme dál stavět bariéry mezi sebe a přírodu, budeme stále více zapomínat, že se oddělujeme od přirozeného prostředí, ze kterého jsme vzešli, které nás zformovalo do současné podoby a může nám pomoci dál růst.

A naopak: pokud budeme dál posouvat limity našeho těla, budou se naše smysly a naše vědomí natahovat dál do krajiny a my budeme lépe rozumět prostředí, ve kterém žijeme.

Když šlápnu bosou nohou do trávy, probíhá mezi mnou a prostředím rozhovor. Zem předává informace o tvrdosti, sklonu, vlhkosti a noha skenuje a předává data tělu, které se dokáže dokonale přizpůsobit. Pokud rozhovor přeruším, jsem o něco víc sám.

Když ležím na lesní mýtině a dýchám a všemi smysly se napínám do okolí, probíhá tu rozhovor. Čím víc takových rozhovorů, tím líp.

 

This site is protected by Comment SPAM Wiper.