Není nic důležitějšího, než za kolik ten maraton zaběhneme.. Ale vlastně.. Možná to není důležitý vůbec. Krásný připomenutí toho, v čem by mohlo být jádro běhu v ideálním případě je tady: http://goo.gl/PSFLJ

Autorka  popisuje jak na půlmaratonu, který vlastně ani neměla v plánu bežet dospěla k zásadnímu přehodnocení cíle, pro který běhá. Počeštění nejdůležitější pasáže:

„…..

Z touhy běžet rychleji a dál se stala touha běžet pro radost.

…  Je podivné, že tenhle koncept je mnoha běžcům cizí. Mysleli byste si, že když trénujete na určitou vzdálenost, užijete si celý proces, ale došlo mi, že mnoho lidí to tak neprožívá. Běhají pro pocit „úspěchu“ (což je skvělé), ale po cestě přicházejí o všechnu radost. Trénujete měsíce, abyste zaběhli maraton v určitém čase a  to je váš jediný cíl. To znamená, že můžete buď vyhrát nebo prohrát. Pokud neuběhnete kýženou vzdálenost NEBO nedosáhnete plánovaného času, pak celých 4-6-12 měsíců tréninku byly vlastně ztráta času.

…“

Kate Kift ještě dodává, že letošním trendem v běhání nejsou „fajffingry“ jako předloni, nefrčí ani loňská móda kiltů (u nás zatím neproběhla, očekávejme do roka), ale teď je nejmódnější úsměv.

Kéž by to tak bylo. Je pravda, že kolem sebe vidím velké množství lidí, kteří začínají běhat a prostě si to po malých kouscích užívají a i plno dlouholetých běžců klade na první místo radost, ale ten svět okolo, svět, který byl tak krásně v koncentrované podobě vidět na maratonském expu v Praze, ten nám neustále a v zářivých barvách podsouvá, že být rychlejší a výkonnější je to nejdůležitější.

Není.

A je dobře, že si to lidi uvědomují.

 

HD\

This site is protected by Comment SPAM Wiper.