Varování: Tenhle text na začátku působí jako lazarovo fňukání, ale nakonec všechno dobře dopadne a vyjde slunce..)

Od podzimního maratonu ve Stromovce jsem se pořádně nerozběhl. Během závodu mě chytlo levé koleno, které nejdřív vypadalo jako lehký únavový úraz, ale postupně se z toho vyklubal komplexnější problém, který vedl z levé nohy vzhůru ke křivé páteři a odtud zase dolů do pravého stehna. Lidské tělo je zkrátka komplexní systém, který funguje na mnoha úrovních a veškeré jeho součástky jsou propojené a navazují na sebe.

A tak místo toho abych si v zimě zvyšoval vytrvalost a vydával se na pomalé, mrazivé a dlouhé běhy, rozkrýval jsem postupně mozaiku toho, kde všude mám v těle zasuté trable. Ono se asi nedalo nic jiného čekat. Rozběhl jsem se relativně rychle a brzo začal zvyšovat otáčky a navyšovat objem. Rok poté, co jsem začal běhat jsem stál na startu půlmaratonu, o měsíc později šestihodinovka atd.. A v těle, které předtím minimálně deset let polehávalo nebo sedělo u počítače a na plný úvazek si užívalo cigaret, alkoholu a pohrdání jakýmkoli pohybem, se nedalo čekat  nic jiného. Nebyly to problémy, které by byly „způsobeny“ během, ale běh je pomohl odkrýt.

Vždycky, když už to vypadalo, že se rozbehnu, zastavil jsem se na nějaké vzdálenosti, chytnul se za koleno (nebo jinou část těla), dopajdal domů a zase přepnul do módu „PAUZA“. Do toho jedna chřipka a jeden zánět dutin a samozřejmě podzimní narození syna, které vneslo do semčky nové postupy v plánování času a tak zatímco v prvním čtvrtroce 2011 jsem uběhl asi 520 kilometrů, letos to bylo sotva přes třista.

Na konci února už to bylo dost frustrující. Hlavně proto, že teprve dlouhé běhy přinášejí tu pravou radost. Někde za desátým kilometrem přichází první zlom, kdy ze sebe setřesu „bežný život“ a za patnáctým-dvacátým už je snadné přepnout do toho klidného „meditačního“ stavu, kdy se teprve v těle probouzí Bežec. A to mi chybělo. Snažil jsem se sice hodně běhat v kopcích, abych délku nahradil intenzitou, ale moc to nepomáhalo.

A teprve někdy na konci března se to zlomilo. Ne že by se vyřešily všechny fyzické problémy – s těmi je potřeba pracovat  delší dobu – ale podařilo se mi zastavit mysl, která se upínala ke zvyšování výkonu a ke zrychlování. Touha po delších bězích byla jenom jedním z problémů, kterými jsem „trpěl“.

Běžecký svět je zvláštní tím, jak moc se točí kolem závodů. Neznám moc cyklistů, horolezců nebo třeba vodáků, kteří by se v takové míře vyžívali v závodění, jako běžci. Je v tom asi do velké míry touha po setkávání, protože běh je jinak dost sólový sport, ale zároveň to v člověku probouzí potřebu hlídat výkon, poměřovat se, měřit, zvyšovat a zrychlovat.

Na měření a zrychlování není nic špatného. Jsme asi tvorové přirozeně soutěživí a zvyšovat rychlost/výkonnost může znamenat i zlepšování celkového fyzického zdraví a kondice. Ale někdy se to může stát zbytečnou přítěží. A to byl můj případ.

Aniž bych si toho všimnul, začal jsem se v myšlenkách motat kolem toho „abych v Kbelech běžel aspoň o pět minut rychleji než loniů„, „abych na šestihodinovce překonal loňský rekord...“ atd. A unikalo mi to hlavní.

Když jsem někdy na přelomu března a dubna bežel ze Stromovky, kde jsem se krátce potkal s Petrem Chuchvalcem a bosí jsme párkrát obkroužili park, bylo mi lehce a nohy poslouchaly. A najednou mi (zase jednou) došlo, že jádro je někde jinde. Došlo mi, že je mi hrozně dobře, protože můžu běžet. Že jsem rád, že klikaté cesty mého života vedly až  momentu, který mě rozběhnul. Došlo mi, že i když mi asi ještě chvíli bude trvat, než se vrátím k dlouhým vzdálenostem, je to fuk. Je to jedno, protože i přes křivá záda a zlobivé koleno se cítím celkově fyzicky líp, než loni tou samou dobou. A loni jsem se cítil líp než předloni. A jestli má tenhle trend pokračovat, tak ta trocha „otálení“ za to stojí.

 

A tak jsem se vlastně ocitl znovu na začátku. A mým letošním běžeckým cílem je:

1. Běhat!

2. Být trpělivý a usmívat se u toho.

3. Cejtit se líp!

 

HD\

 

 

 

 

This site is protected by Comment SPAM Wiper.