Končila se zima roku 1995. Gringo zvaný Caballo Blanco se vrátil do Měděných kaňonů poté, co v zimních měsících pobíhal křížem krážem po džunglích Quintana Roo na poloostrově Yucatán. Předešlého podzimu navštívil La Sierra Madre Occidental (západní pohoří matky) poprvé. Tehdy vybral mezi dobrými lidmi Boulderu 400 dobrých kabátů a svetrů a dovezl je do vesnice svých nových běžeckých přátel z řad Tarahumarů, které potkal na Leadville 100 v létě 1994. Každému muži, ženě i děcku z horské vísky Choguita se tak dostalo kvalitního svetru či kabátu původem z města, jež se kvalitou proslavilo. Caballo Blanco se zařekl, že se vrátí a probádá hluboké kaňony, o nichž tolik slyšel. Vrátí se běhat a objevovat.

A tak zrovna seděl ve vlaku na cestě do městečka Urique, na dno 2000 metrů hlubokého kaňonu. Měl v plánu během jediného dne s batůžkem na zádech přeběhnout do kaňonu Batopilas. Nikdo ještě neviděl člověka, kterému by se povedlo doběhnout z města do města za jediný den. Jasně, z kaňonu do kaňonu sem tam ano, ale nikdy z Batopilas do Urique nebo naopak. Není divu, pomyslel si sebevědomě Caballo Blanco, vždyť tady v těch krajích žije jenom banda mexických kovbojů s cigáry a pěstitelů marihuany! A Indiáni usazení v kaňonech nemají důvod jen tak běhat z jednoho do druhého. Rozumí se samo sebou, že ultraběžec z Colorada bez problémů zvládne tuhle štreku za jeden den. Muž, co si říká kůň, dostopoval z nádraží do vesnice Urique, vyspal se v hotelu na lůžku za 5 dolarů, ráno se dosyta nasnídal a vydal se na svůj přeběh z kaňonu do kaňonu. Klusal po proudu řeky Urique po nové prašné silnici, hleděl přes vodu na mateřské hory a pátral po stezce, která by ho vyvedla z kaňonu, vytáhla na vrcholky hor, odkud by stačilo jen ladně sklouznout do údolí Batopilas (to sotva!). Jeden domorodec mu řekl o nové motocyklové cestě, kterou guvernér státu nechal postavit pro svého rozmazlovaného synka, náruživého motorkáře. No problema! Krásná hladká cesta stoupala nepříliš strmě vzhůru a Caballo se nechal unášet, endorfiny zurčely jeho mozkovými závity ve stavu ryzího požehnání.

Kam se poděla cesta? Zničehonic byla ta tam, jako by se někam teleportovala. Ať pátral, jak chtěl, sledoval kozí pěšiny až k malému opuštěnému ranči, vracel se zpět do bodu 0, nada; podle hodinek se mohl s rekordem rozloučit, jestli se brzy nepohne z místa. Hernajs, vždyť letícího dravce by od hřebene hor dělilo jen pár set metrů. A skutečně, nad hlavou trpělivě kroužili los zopilotes (kondoři); zvědavě sledovali pomateného gringa, jak s láhví na vodu mezi zuby šplhá po drolivé skále, jak se kouká dolů do hluboké propasti a nahoru na mrchožrouty lačnící po obědu. Jak se do té šlamastyky vůbec dostal? Čas od času se mu v touze po dobrodružství stávalo, že se ocitl uprostřed příběhu, který v tu chvíli nebyl zrovna procházka růžovou zahradou, i když se o něm posléze příjemně bájilo. Soukal se po břiše jako plaz, vytahoval se nahoru po rostlinách nejistě trčících z úbočí kaňonu, až konečně dolezl na hranu a ocitl se vyčerpaný na hřebeni pohoří. Znovu popadl dech a rozeběhl se po hřebeni směrem k jihu, protože věděl, že Batopilas leží na jihovýchodě. Jejda… další slepá ulička; tentokrát jej obklopily jakési vysoké byliny, jejichž obří poupata silně voněla po skunku… hmmm… Jak se tak harcoval dál po cestě, nebo snad na scestí, byl už vlastně poměrně dlouho vysušený. Když si odskočil, jeho moč měla sytě oranžovou barvu. Vzpomněl si, jak onehdá dehydratovaný na Wasatchské 100 močil tekutinu totožného odstínu. „Hele, Gordone, co na to říkáš?“ zeptal se svého běžeckého kamaráda Gordona tehdy v minulosti, která se teď prolínala se současností. Gordon, povoláním raketový inženýr, prohlásil: „To nejni dobrý,“ čímž prokázal, díky čemu inženýrem je.

Postřehl mělkou tůňku, jejíž voda se hnědala kravinci. Naplnil jednu láhev, rozpustil v kalné tekutině dvě jódové tabletky, pokřižoval se a pokračoval v běhu. Klopýtal dále a zahlédl malý ranč s políčkem, na němž jeden Tarahumara oral. Indián poslal svého malého syna ke studni doplnit Caballovy láhve a věnoval zmoženému cestovateli pytel pinole. „Korima“ (podělit se) bylo jediné slovo, které štědrý Tarahamura pronesl. Nasycen korimou, velkorysostí těchto skromných lidí, nabuzený krásou Sierry Madre, běžící muž jménem kůň již pokračoval bez nehod, až konečně v noci dorazil do rozkošného údolního městečka Batopilas, naprosto zničený, pokořený Sierrou Madre. Bez rekordů!

překlad: Jan Pipek

(Obrovský dík Janu Pipkovi, který se ujal překladu a umožnil tak, že si zase můžete v češtině přečíst  další z textů Caballa Blanca. Ještě jich pár zbývá. Časem se tu objeví. Díky Cabllo, díky Honzo!)

This site is protected by Comment SPAM Wiper.