Nebo lépe: proč jsem se navlíknul do babickýho tílka, ale v životě bych na sebe nenatáh „najký“ triko, jako to bylo nutný na nedávný pražský desítce.. (Ale nebojte, tohle nebude vztekání nad nepovedeným závodem, ale nadšené vrnění po závodě výborném.)
Když jsem na sebe natahoval tílko s nápisem SK BABICE, napadlo mě, jestli to není vlastně to samé, jako natahovat na sebe triko obrandovaný zatrhávátkem. Tahle myšlenka trvala asi šestnáctinu vteřiny a měla jasné rozuzlení – NENÍ.
Babický trailový čtvrtmaraton má jednu jedinou základní motivaci: udělat parádní akci pro kamarády a jejich kamarády a užít si u toho plno srandy. A ty další cíle jako podpořit tím lokální sportovní klub s cílem rozhýbat místní, jsou úplně stejně sympatické. Na druhé straně firemní akce jako ta nedávná kolapsoidní desítka mají jediný cíl: vydělat peníze. A všechno ostatní je pouze nástroj. A díky tomu vím, která trika si oblékám s hrdostí a která nikdy.
Přijet do Babic bylo jako dorazit na velkou párty plnou kamarádů. A myslím, že by to platilo i v případě, že bych tam nikoho neznal. Dorazili jsme o něco dřív a stihli ještě klidné přivítání s Davidem Volencem, který se v průběhu dopoledne stával čím dál „rychlejší“ a tipnul bych si, že toho naběhal v součtu mnohem víc, než my, co jsme si dali jenom závod.
Nejdřív vyběhly děti, pak dospělí (luxusní náročná trať s textovými zprávami podél), do toho výborné veganské palačinky, parta kolem stánku Pepa Mayer (růžový králík se vrhá na kašpárka), bosé pobíhání po hříšti, zázvorový čaj v Trailpointu, beatbox, parádní hřiště pro děti… Tady si člověk připadal jako na vesnickém rožnění s kamarády, jako na chatě u dobrých známých. Strašně bych si přál, aby tohle byl můj první běžecký závod.
Akce jako tyhle (třeba Babice, Šutr54 nebo SriChinmoy ultraběhy) dokazují, že závody nemusí být jen ty megalomanské obr-akce, kde běžci nejsou vidět za přerostlými logy sponzorů. Nedávno se tu v diskusi někdo ptal, proč závodit? A pro mě jsou Babice odpověď. Na jedné straně to vzrušení, když se dav po startu začne hrnout vpřed, ta sdílená energie pohybu, radsot, tréma.. A na druhé straně atmosféra sdílení s lidmi, kteří jsou nadšení stejnou věcí. Během.
Ale zároveň tu vzniká otázka. Akce typu Babického 1/4maratonu na sebe nevydělají. Organizátor je musí nějakým způsobem dotovat. Jenže jak udržet kvalitu přerozené, spontánní akce a přitom angažovat sponzory..? A jak udržet rozumnou míru „komerce“ aby zůstala zachována radost?
A tady to nechám otevřené . .
Pěkné shrnutí akce s dobrou otázkou na konec. Sám jsem o tom uvažoval a vyšší startovné bych (při zachování takové akce) samozřejmě dal, případně bych se klidně (jako skoromístní
angažoval i více.
Pokud budou Babice příští rok, rád bych hodil do placu také nějaké ceny (třeba pro 3 nejpomalejší, nebo pro někoho s nejmenším knírem :-)) po dohodě s Davidem. Stejně chci zprovoznit http://bezeckyobchod.cz, tak se uvidí.
Jinak je to přesně v tom duchu, jak jsme se chvilku bavili v Babicích: akce, kde je tak pozitivní atmosféra, je nutno zachovat a pěstovat. Jak jsi zmínil v jedné větě: ano, i já bych chtěl,aby toto by můj první závod. Nadšený a nabitý energií jsem byl ještě týden potom. To se s žádným masovým během nedá srovnat.
Prima den
Viktor (kaczer)
Jene, já myslím, že jsi si na vlastní otevřený závěr odpověděl mimo jiné v paragrafu No3. Fajn je to potud, pokud se to nedělá (jen) pro peníze. Aneb řečeno s Vigilem citovaným vyvítejakouknihou – nejdříve musíte zmámit bohyni moudrosti a bohyně hojnosti přileze sama, ráda a po kolenou 😀 Zdar Babicím, ŠUTRU a vůbec!