Přichází podzimní závodní sezóna. Za humny babický čtvrtmaraton, pak brněnský Prígl, Pražský maraton a snad i návrat na šárecký Šutr. Přemýšlím, proč mě závody přitahují, ačkoli ještě před rokem jsem představu jakýchkoli budoucích závodů odmítal jako zbytečný projev organizovaného „sportu“, jako zbytečnou nadstavbu nad čistý běh.

A jsou za tím lidé. Během toho roku jsem potkal plno běžců, některé na webu [DM], některé naživo a seznámil jsem se  tak s komunitou, jíž podobnou jsem nikdy předtím neznal. Asi to má něco společného s tím, že sdílíme stejné „postižení“ – závoslost na běhu. A asi to úzce souvisí s tím, že TO, proč zas a znovu vybíháme ven a ve dne, v noci, v létě i v zimě pobíháme světem, se tak strašně těžce vysvětluje někomu, kdo TO nepoznal. Nevím – neznám moc jiných sportovních, nebo zájmových komunit, takže mé srovnání je hodně osobní, ale opravdu jsem nikdy nenatrefil na partu, která by byla takhle zajímavá, přátelská a otevřená.

Proto si dokážu užít závody. Je to něco jako jít do divadla, nedělní návštěva kostela, pouť. Setkání s lidmi, které většinou neznám, ale o kterých vím, že znají TO něco, co zažíváme podobně. A je zábava vedle nich stát na startu, běžet stejným směrem, předbíhat je, nebo se nechat předběhnout.

Běh je hodně samotářský druh pohybu, ale přesto, nebo vlastně právě proto, je dobré občas vyběhnout s někým. A třeba se při tom i trochu předhánět.

This site is protected by Comment SPAM Wiper.