Jak jsem začal. Malá, něžná a zbrusu nová série pro runfree.cz. O tom, jak jsme s Honzou Dufkem začali o ´Jak jsem začal…´ rozprávět na jednom z našich dlouhých běhů i o tom, jak jsme to nakonec upekli. O tom všem to bude někdy jindy; ano, již brzy na vašich monitorech.
Ještě jsem ale pořádně nezačal a už to začíná být dost zamotané. Fuj!
Určitě pomůže, když to vezmu od Adama, přesněji od chvíle, kdy můj život dostal další rozměr. Podobně jako kdysi ten váš. Byl to den, kdy jsme začali běhat. B_Ě_H_A_T! Jistě. I vy nejspíš máte svůj způsob, jak to slovo laskat.
Takže. Jaro 2008. Můj organizmus se v té době už nějakých devět let vcelku nepravidelně zásoboval endorfiny prostřednictvím rychlé jízdy na osmi kolech. Tak dlouho se ale jezdí na in-linech, až něco praskne. A to něco byl nůž. Plastový a tudíž neopravitelný.
Přišly hodiny ba dny rozjímání v labyrintu nekonečných regálů megaobchodů. Meditování na nehybných hladinách online shopů. S tím i hypnotické mantry internetových recenzí a magické zaříkávaní nezasvěcených prodavačů. Po téhle cestě jsem si to namířil až k náhlému osvícení.
„Ano! Můžete mít nové brusle! Mnohem dražší ale za to o poznání horší, než byly ty staré!“
Prozřetelnost zasáhla střed mého vědomí právě v okamžiku, kdy mně oslovil asistent prodeje s nabídkou: „Takhle, měl bych tady fakt supr boty. Poslední pár. Teda na běhání. Ale za supr cenu.“
Bylo to stéblo, ale chytil jsem se ho.
Jasně! Co vlastně člověk potřebuje? Boty za osm stovek?
Maximálně! Tričko, trenky, větrovku mám. Něco k tomu?
Ne! OK, snad jen tři kilometry parku nebo nábřeží, tam a zpátky a taky lehoučký jarní vánek jako bonus…?
Mám. Mám. Taky mám!
Tak na co kosmický brusle za nesmyslnou devítku?!
A nové boty byly moje. Nebyl to zas tak výhodný nákup. Nepochybně to souvisí s tím, že vlastně vůbec nebyly na běhání, jen se tak tvářily. To mi došlo o něco později. Jenže dřív, než mi to došlo, tak jsem se už rozběhl. Naštěstí.
Kořen běžecké závislosti stačil prorůst dost hluboko do mého mozku a tak nevýznamná zprávička už ho nemohla vyklátit. Infekci běhání o něco později nerozehnal ani uragán opravdu ošklivých zpráv o botách nejrůznějších tvarů a funkcí a jejich (ne)vhodnosti pro běh. Ale to je úplně jiný příběh, který možná jednou nadepíšu: ´Jak jsem začal – uvažovat… nebo pochybovat…´ Nebo tak nějak.
K meritu věci. To, jak bystré čtenářky a čtenáři už pochopili, tkví v mé lakotě. Jako novopečený „běžec“ jsem si mnul ruce, do jak výhodného sportu jsem se s novými botkami vlastně obul. Běhání jako orientální nudlová polívka. Instatní a levná. Proč ne? O chuti jsem v tu chvíli moc neuvažoval.
Jenže právě nečekaná a plná chuť úžasně prostého pohybu mě obratem dostala. Omámila. Prostoupila. A to tak, že jsem začal rozhazovat peníze jako novoroční konfety. Boty, oblečení, gadgety, startovné, jídlo… Suma sumárum a jen hrubým odhadem jsem za tři roky běhání dal desetkrát tolik, co před tím za celých devět let bruslení. Nejmíň.
Vadí mi to?
Ne! Neřeším to, ale za to s chutí rozjímám o Prozřetelnosti.
Porazil jsem Harpagona. Nemyslím na něj, utavil se v kopcích. Ani jsem to neplánoval. Vzdal to. Já ne. Zatím. V mém soukromém startovním poli ještě ale čeká pořádná hromada démonů. Některý mi dejchaj na záda, jiným se dívám na paty.
Ale B_Ě_Ž_Í_M!
Run Free
Tomáš Šponar
Tomáš Šponar je novinář, publicista, dramaturg, otec a především vášnivý běžec, který se nechal ukecat (za běhu) aby některé své zážitky sdílel skrz RunFree.cz. Na Tomáše můžete narazit v titulcích pořadů České televize, na webu tady, nebo za běhu po městě i na závodech